Děti z Ukrajiny – justiční spolupráce v občanských věcech

Děti zbavené rodinného prostředí v důsledku ruské vojenské agrese proti Ukrajině – evropské a mezinárodní nástroje použitelné v přeshraničních občanskoprávních věcech.

Tento informativní přehled připravila Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci.

 

Ruská vojenská agrese proti Ukrajině vyvolává otázky ohledně situace dětí, které jsou uprchlíky a které byly vysídleny z Ukrajiny do Evropské unie. Tato situace se stává ještě komplikovanější, když jsou tyto děti odloučeny od svých rodin, a to buď proto, že zůstaly na Ukrajině, nebo proto, že jsou uprchlíky v jiném členském státě.

Nyní je naléhavě nutné tyto děti ochránit před rizikem násilí, vykořisťování, nelegální adopce, únosu, prodeje nebo obchodování s dětmi. Z tohoto důvodu je nezbytné uplatnit nástroje na ochranu práv těchto dětí.

V evropském a mezinárodním právu existují nástroje k zajištění ochrany dětí, které obsahují zvláštní ustanovení o ochraně a pomoci dětem, které jsou dočasně nebo trvale zbaveny svého rodinného prostředí, a to i v mimořádných situacích, jako je ozbrojený konflikt.

Pravomoc

V záležitostech rodičovské zodpovědnosti stanoví článek 8 nařízení Brusel IIa [1] a článek 7 nařízení Brusel IIb, že soudy [2] členského státu [3] jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Ukrajinské soudy však zůstávají nadále příslušné v případě, že dítě mělo před vysídlením obvyklé bydliště na Ukrajině. Obecně by změna obvyklého bydliště vyžadovala určitou dobu a soud se musí ujistit, že jsou splněny určité požadavky [4]. Ukrajinské dítě, které vstoupí do EU, tak pravděpodobně po určitou dobu nebude mít obvyklé bydliště v EU, takže článek 8 nařízení Brusel IIa a článek 7 nařízení Brusel IIb se v mnoha případech nepoužijí.

V čl. 13 odst. 2 nařízení Brusel IIa a čl. 11 odst. 2 nařízení Brusel IIb se stanoví příslušnost založená na přítomnosti dítěte v případě dětí, které jsou uprchlíky, nebo dětí mezinárodně přemístěných z důvodu nepokojů v jejich zemi. Ustanovení čl. 52 odst. 2 Haagské úmluvy o ochraně dětí z roku 1996 (je třeba vykládat ve spojení s 25. bodem odůvodnění nařízení Brusel IIb) však objasňuje, že toto pravidlo o příslušnosti by se mělo vztahovat pouze na děti, které měly před přemístěním obvyklé bydliště v některém členském státě. Pokud mělo dítě před přemístěním obvyklý pobyt ve třetím státě, např. na Ukrajině, mělo by se uplatnit pravidlo o příslušnosti obsažené v Haagské úmluvě z roku 1996 o dětských uprchlících a mezinárodně přemístěných dětech. Ukrajina a všechny členské státy EU jsou smluvními stranami Haagské úmluvy z roku 1996 (HCCH | #34 – Tabulka stavu).

V čl. 6 odst. 1 Haagské úmluvy z roku 1996 se stanoví, že „vůči dětem uprchlíků a dětem, v jejichž zemi došlo k nepokojům, v důsledku čehož tyto děti byly přemístěny do různých zemí, vykonávají pravomoci podle čl. 5 odst. 1 orgány smluvního státu, na jehož území se děti v důsledku tohoto přemístění nacházejí“.

Více informací o uplatňování Haagské úmluvy o ochraně dětí z roku 1996 na děti bez doprovodu a děti odloučené od rodiny je k dispozici zde a zde.

Články 8 a 9 Haagské úmluvy z roku 1996, jakož i článek 15 nařízení Brusel IIa a články 12 a 13 nařízení Brusel IIb stanoví, že pravomoci mohou být přeneseny na soud, který má lepší předpoklady k projednání věci. Za současné situace by se to mohlo týkat ochrany dítěte z Ukrajiny (například dítěte přicházejícího do EU bez doprovodu) v případě, že příslušný orgán zjistí, že dítě má rodinné příslušníky v jiném členském státě. V takové situaci může první členský stát požádat o přenesení pravomocí, pokud má dítě zvláštní vztah k druhému členskému státu a pokud by toto přenesení bylo v nejlepším zájmu dítěte.

Pro lepší pochopení toho, jak uplatňovat nařízení Brusel IIa nebo nařízení Brusel IIb, jsou užitečnými nástroji praktické příručky, které jsou k dispozici zde.

Rozhodné právo

V případě vojenské agrese představuje Haagská úmluva o ochraně dětí z roku 1996 důležitý nástroj na ochranu dětí, včetně dětí bez doprovodu, migrujících dětí odloučených od rodiny a dětí žádajících o azyl. Ukrajina a všechny členské státy EU jsou smluvními stranami Haagské úmluvy o ochraně dětí z roku 1996 (HCCH | #34 – Tabulka stavu).

Je třeba připomenout, že v čl. 16 odst. 1 Haagské úmluvy z roku 1996 se stanoví, že otázka, kdo má ze zákona rodičovskou zodpovědnost k dítěti, se řídí právem místa obvyklého bydliště dítěte, tj. v případě dětí, které mají obvyklé bydliště na Ukrajině, ukrajinským právem. Totéž platí pro přiznání rodičovské zodpovědnosti na základě dohody nebo jednostranného právního úkonu (čl. 16 odst. 2 Haagské úmluvy z roku 1996). Navíc platí, že rodičovská zodpovědnost, která existuje podle práva státu obvyklého bydliště dítěte, trvá po změně obvyklého bydliště do jiného státu (čl. 16 odst. 3 Haagské úmluvy z roku 1996). Výkon rodičovské zodpovědnosti se řídí rovněž právem státu obvyklého bydliště dítěte (článek 17 Haagské úmluvy z roku 1996).

Kromě toho článek 23 Haagské úmluvy z roku 1996 stanoví formální uznání opatření vydaných v jiném smluvním státě. Proto bude ukrajinské opatření v oblasti působnosti úmluvy automaticky uznáno v jiných smluvních státech, aniž by bylo nutné formální uznání. Ukrajinská opatření proto zůstanou v EU v platnosti.

Jak je dále upřesněno v článku 18 Haagské úmluvy z roku 1996, rodičovská zodpovědnost zmíněná v článku 16 Haagské úmluvy z roku 1996 může být odňata nebo podmínky jejího výkonu mohou být upraveny opatřeními přijatými podle této úmluvy. V čl. 15 odst. 1 Haagské úmluvy z roku 1996 se stanoví, že „[p]ři výkonu pravomoci podle ustanovení kapitoly II použijí orgány smluvních států své vlastní právo“, a z toho vyplývá, že smluvní strany použijí v těchto případech své vnitrostátní právní předpisy.

Více informací o uplatňování Haagské úmluvy o ochraně dětí z roku 1996 na děti bez doprovodu a děti odloučené od rodiny je k dispozici zde a zde.

Spolupráce mezi ústředními orgány

Upozorňujeme na to, že stávající krize ovlivňuje a může dočasně omezit fungování ukrajinského ústředního orgánu ustanoveného podle Haagské úmluvy o ochraně dětí z roku 1996.

V situacích týkajících se spolupráce mezi ústředními orgány členských států (například pokud má dítě, které bylo umístěno v jednom členském státě, sourozence v jiném členském státě), by se mohly použít články 55 a 56 nařízení Brusel IIa [1] nebo články 80 a 82 nařízení Brusel IIb.

Pokud jde o pěstounskou péči, mohly by být k užitku informace od členských států, které jsou zveřejněny na portálu e-justice a týkají se toho, jak probíhá postup pro přeshraniční umístění, včetně umístění do pěstounských rodin. Jsou k dispozici zde.

Pro lepší pochopení toho, jak uplatňovat nařízení Brusel IIa nebo nařízení Brusel IIb, jsou užitečnými nástroji praktické příručky, které jsou k dispozici zde.

Jak může být nápomocna Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci?

Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci poskytuje podporu při provádění nástrojů EU v oblasti civilního soudnictví v každodenní právní praxi. Kromě ústředního orgánu se můžete obrátit na kontaktní místo Evropské soudní sítě ve svém členském státě, které vám pomůže s konkrétním problémem v přeshraničním případě. Vaše kontaktní místo se může například dotázat na aktuální stav žádosti, zprostředkovat kontakt mezi dvěma soudy nebo nalézt kontaktní údaje příslušného orgánu v jiném členském státě EU.

Více informací o Evropské soudní síti a o tom, jak může pomoci.

Jak najdu své vnitrostátní kontaktní místo?

Užitečné odkazy


[1] Od 1. srpna 2022 se nařízení Brusel IIa nahrazuje nařízením Brusel IIb, avšak nařízení Brusel IIa se použije nadále, pokud bylo řízení zahájeno před 1. srpnem 2022.

[2] Podle čl. 2 bodu 1 nařízení Brusel IIa a čl. 2 odst. 2 bodu 1 nařízení Brusel IIb zahrnuje pojem „soud“ všechny orgány členských států příslušné k rozhodování ve věcech spadajících do oblasti působnosti obou nařízení.

[3] Tato dvě nařízení se nepoužijí na Dánsko, které uplatňuje podobná pravidla příslušnosti, jako jsou pravidla obsažená v Haagské úmluvě o ochraně dětí z roku 1996.

[4] Pro výklad pojmu „obvyklé bydliště“ viz např. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věcech C-523/07, C-497/10 PPU, C-376/14 PPU, C-111/17 PPU, C-512/17 a C-393/18 PPU.

Poslední aktualizace: 01/02/2023

Tyto stránky spravuje Evropská komise. Informace na této stránce nemusí nezbytně vyjadřovat oficiální stanovisko Evropské komise. Komise neodpovídá ani neručí za informace nebo údaje, které tento dokument obsahuje či na které odkazuje. Pokud jde o předpisy v oblasti autorských práv pro webové stránky EU, viz právní upozornění.