Úplné znění

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Reného Ráce, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 33 Cdo 1661/2020-225, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2020, č. j. 18 Co 174/2019-154, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 4. 2019, č. j. 9 C 158/2017-111, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 10. 2019, č. j. 9 C 158/2017-132, byla žalované společnosti W & P company s. r. o. uložena povinnost zaplatit stěžovateli, jakožto žalobci, částku ve výši 69 900 Kč s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

4. Okresní soud dospěl při zohlednění skutkových okolností nyní posuzovaného případu k závěru, že nevyřízení reklamace ze strany žalované nelze klást k tíži stěžovatele ve smyslu zamítnutí žaloby pro vadu vzniklou běžným opotřebením vozidla. Zdůraznil, že jednání žalované nemůže požívat právní ochrany, a to i přesto, že by se zjištěná vada dala posoudit jako vada vzniklá dalším používáním koupené věci, osobního vozidla Ford Mondeo, neboť žalovaná nejednala v právním styku se stěžovatelem poctivě.

5. K odvolání žalované ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a stěžovateli uložil nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud posoudil stěžovatelem uplatněné právo z vadného plnění podle ustanovení § 2158 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přičemž dospěl k závěru, že reklamovaná závada koupené věci byla projevem opotřebení, jež bylo úměrné jejímu stáří, což znamená, že stěžovatel neměl v daném případě právo na odstoupení od kupní smlouvy [ve smyslu ustanovení § 2161 odst. 1, odst. 2, § 2167 písm. b), § 2169 občanského zákoníku].

6. Krajský soud dále zdůraznil, že z ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele") nelze dovodit závěr, že závada, kterou spotřebitel (stěžovatel) reklamoval, se uplynutím 30 dnů nebo delší lhůty stranami dohodnuté stane bez dalšího vadou; jinak řečeno, uzavřel, že marné uplynutí reklamační lhůty nezakládá fikci existence vady a odpovědnosti za ni.

7. Dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

8. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, přičemž na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, jakou použil již v předchozím řízení. Má tudíž za to, že "v rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu nebylo navrhovateli k jeho námitkám ani vysvětleno, z čeho dovozují soudy, že i přes změnu právní úpravy [pozn. Ústavního soudu: stěžovatel poukazuje na novelizované ustanovení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, jež nově stanoví, že marné uplynutí lhůty pro reklamaci se považuje za podstatné porušení smlouvy] je nutné setrvat na judikatorních závěrech vycházejících ze zcela jiné zákonné úpravy. Zároveň se odvolací a dovolací soud nijak nevyrovnaly s tím, že dle názoru stěžovatele se měla uplatnit fikce obsažená v § 2161 OZ, že projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí." Stěžovatel namítá, že názor odvolacího a dovolacího soudu, že věc nejenže musí mít vadu, ale rovněž musí být přihlédnuto k povaze této vady, činí celou regulaci ochrany spotřebitele naprosto zbytečnou. Dovolává se přitom judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že ustanovení zákonů o ochraně spotřebitele je nutno vykládat ve prospěch spotřebitele jako slabší strany. Stěžovatel rovněž vytýká krajskému soudu, jehož rozhodnutí považuje za překvapivé, že mu neposkytl možnost důkazně reagovat na závěr, že porucha vznikla v důsledku opotřebení, za které prodejce neodpovídá.

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud dále připomíná, že jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li - tak jako v nyní posuzovaném případě - namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti, jakož i v průběhu předchozího řízení před obecnými soudy, vychází z vlastní verze skutkových okolností případu, jejichž leitmotivem je tvrzená existence vady na osobním vozidle, jež koupil od žalované. Z tohoto předpokladu následně dovozuje navazující oprávnění, související zejména s možností odstoupení od smlouvy v důsledku marného uplynutí reklamační lhůty nebo uplatnění vyvratitelné domněnky existence vady k okamžiku převzetí v případě, že se vada projeví v průběhu šesti měsíců od převzetí.

14. Jak se ovšem podává z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy dospěly provedeným dokazováním, jehož základem byl znalecký posudek z oblasti posuzování technického stavu motorových vozidel, k závěru, že závada v podobě zatuhnutí EGR ventilu nepředstavovala vadu ve smyslu ustanovení § 2161 občanského zákoníku, nýbrž jen projev opotřebení úměrný stáří vozidla (srov. rozsudek krajského soudu, bod 8). Tento závěr ostatně učinil rovněž okresní soud (srov. rozsudek krajského soudu, bod 1), nicméně následně akcentoval okolnost nevyřízení reklamace v zákonné 30denní lhůtě. Jak ovšem přesvědčivě vysvětlil odvolací i dovolací soud, právní následky vadného plnění (např. zmíněná nevyvratitelná domněnka podstatného porušení smlouvy spjatá s právem na odstoupení od smlouvy nebo vyvratitelná domněnka spjatá s jakostí při převzetí) logicky nastupují pouze tehdy, je-li reklamovaná závada skutečně vadou, a tedy nikoliv jen opotřebením způsobeným běžným používáním. V této souvislosti je vhodné mj. zmínit, že předmětné osobní vozidlo bylo celkově ve velmi špatném technickém stavu, s čímž byl stěžovatel, který na něm až do uplatnění reklamace najel cca 2 500 km, prokazatelně srozuměn (srov. rozsudek krajského soudu, bod 8).

15. Ústavní soud nehodlá tyto závěry týkající se toliko intepretace a aplikace podústavního práva a zjištěného skutkového stavu jakkoliv zpochybňovat, neboť k tomu s ohledem na své shora předestřené postavení orgánu ochrany ústavnosti ani není povolán.

16. Pokud by snad stěžovatel zpochybňoval postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.

17. Dle názoru Ústavního soudu se tedy stěžovateli dostalo řádného řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu, když dospěl k odlišnému - shora reprodukovanému - právnímu závěru. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že krajský soud dostatečně rozvedl, jakými úvahami se řídil při změně rozhodnutí okresního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy dostatečně odůvodněná, prostá svévole, a jako taková představují výraz nezávislého soudního rozhodování nevybočujícího z mezí ústavnosti, do něhož zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat. Pouhá skutečnost, že se stěžovatel s předestřenými závěry obecných soudů neztotožňuje, přitom nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.

18. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce tvrzeně vadného procesního postupu krajského soudu, který stěžovateli dle jeho názoru nedal možnost reagovat na závěr, že porucha na osobním vozidle vznikla v důsledku opotřebení, za které žalovaná neodpovídá. V této souvislosti lze zmínit, že z práva na spravedlivé projednání věci skutečně plyne mimo jiné zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mj. tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí však neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 81/61 SbNU 269)]. Znamená pouze tolik, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99)].

19. Jak se ovšem podává již z výše provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, skutkový závěr krajského soudu o tom, že porucha EGR ventilu představuje toliko opotřebení způsobené běžným používáním, jenž byl klíčový pro následné právní posouzení věci, nebyl nikterak překvapivý, neboť stejný závěr učinil s ohledem na obsah znaleckého posudku rovněž okresní soud. Stěžovateli tak byl dán dostatečný procesní prostor, v rámci něhož se mohl vyjádřit k takto zhodnocenému skutkovému stavu, a to dokonce již v řízení před soudem I. stupně.

20. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu