Zavřít

BETA VERZE PORTÁLU JE JIŽ K DISPOZICI!

Vyzkoušejte si BETA verzi evropského portálu e-Justice a dejte nám vědět, jak se Vám s ní pracuje!

 
 

menu starting dummy link

Page navigation

menu ending dummy link

Všeobecné informace - Francie

Na překladu do jazyka, ve kterém se vám stránka právě zobrazuje, zatím pracujeme.
K dispozici jsou již tyto aktualizované překlady: angličtinafrancouzština

OBSAH

 

Tento informační přehled byl vypracován ve spolupráci s Odkaz se otevře v novém okně.Radou notářů Evropské unie (CNUE).

 

1 Jakým způsobem se vyhotovuje pořízení pro případ smrti (závěť, společná závěť, dědická smlouva)?

V přeshraničních případech je závěť platná, pokud je v souladu s právními předpisy státu, v němž byla vyhotovena.

Věcné náležitosti ve Francii

  • Zůstavitel musí být duševně zdráv (Odkaz se otevře v novém okně.článek 901 občanského zákoníku).
  • Zůstavitel musí být svéprávný (Odkaz se otevře v novém okně.článek 902 občanského zákoníku).
  • Zvláštní ustanovení se týkají osob pod právní ochranou, a nezletilá osoba do věku 16 roků tak nemůže být zůstavitelem (Odkaz se otevře v novém okně.článek 903 občanského zákoníku) stejně jako dospělé osoby, kterým byl ustanoven poručník (sous tutelle). Osoby, kterým byl ustanoven opatrovník (sous curatelle) mohou svobodně pořídit závěť (článek 470 občanského zákoníku) za podmínky splnění podmínek článku 901.

Formální náležitosti

Francie připouští čtyři typy závěti:

  • Tajná závěť: závěť je sepsána na stroji či počítači nebo rukou zůstavitelem či jinou osobou, zůstavitel ji podepíše a závěť je poté v zapečetěné obálce předána notáři za přítomnosti dvou svědků (Odkaz se otevře v novém okně.článek 976 občanského zákoníku).
  • Mezinárodní závěť: zůstavitel předloží závěť notáři a dvěma svědkům, kteří ji podepíší, a závěť je následně připojena k osvědčení vystavenému notářem, který zajistí její uložení (Odkaz se otevře v novém okně.Washingtonská úmluva ze dne 26. října 1973).

Podle článku 895 občanského zákoníku může zůstavitel svou závěť kdykoliv odvolat.

Dědické smlouvy

Dědická smlouva (zvaná také „smlouva o budoucím dědictví“) je přípustná od ledna 2007 a umožňuje osobě s dědickými nároky (potomek) zříci se předem části nebo celého dědictví ve prospěch jedné nebo několika osob s dědickými nároky nebo bez nich (bratři, sestry nebo vlastní potomci).

Toto odmítnutí dědictví je platné pouze za podmínky, že k němu došlo na základě úřední listiny a bylo provedeno před dvěma notáři. Ve smlouvě musí být rovněž určeni příjemci dědictví.

2 Mělo by být pořízení registrováno? Pokud ano, jakým způsobem?

Každou závěť, včetně holografní, lze zaevidovat. Závěť se eviduje v rejstříku s názvem Odkaz se otevře v novém okně.Fichier central des dispositions de dernières volontés a registraci provádí notář.

Tento centrální rejstřík může konzultovat notář na žádost každé osoby, která se prokáže jako dědic nebo odkazník, a to pouze na základě předložení úmrtního listu osoby, jejíž závěť se hledá.

Zaevidování notářsky ověřené závěti v tomto rejstříku se provádí systematicky.

3 Existují nějaká omezení svobodného nakládání s majetkem v případě smrti (např. povinný dědický podíl)?

Francouzské právo vyhrazuje nárok na povinný podíl pouze potomkům zůstavitele (děti, vnuci atd. s výhradou odpovídajícího pořadí) a v případě jejich neexistence manželovi či manželce.

Předci (ascendenti) a příbuzní v pobočné linii nemají na povinný podíl nárok.

Povinné podíly, které omezují testamentární svobodu, nemohou přesáhnout 3/4 pozůstalosti. Dědici s právem na povinný podíl nemohou tento podíl odmítnout (jen odmítnou-li celé dědictví). Mohou se ale předem zříci práva na žalobu na omezení přehnaných závětních darů.

Uvedení dědici tak mohou uplatnit svůj nárok na povinný podíl (Odkaz se otevře v novém okně.článek 721 občanského zákoníku, Odkaz se otevře v novém okně.článek 912 občanského zákoníku).

  • Povinný podíl dětí: povinný podíl představuje polovinu dědictví, pokud zesnulý zanechal po své smrti pouze jedno dítě. Podíl je 2/3, pokud zanechal dvě děti, a 3/4, pokud zanechal tři nebo více dětí (Odkaz se otevře v novém okně.článek 913 občanského zákoníku).
  • Povinný podíl přeživšího manžela/manželky: povinný podíl přeživšího manžela či manželky představuje čtvrtinu pozůstalého majetku (Odkaz se otevře v novém okně.článek 914-1 občanského zákoníku). Platí pouze v případě neexistence potomků a ascendentů a dědických řízení zahájených po 1. červenci 2002.

Postup při uplatnění nároku na povinný podíl

Žaloba na omezení daru umožňuje dědicům uplatnit nárok na povinný podíl. Dotkne-li se určitý dar přímo nebo nepřímo povinného podílu jednoho nebo několika dědiců, lze jej omezit na část pozůstalosti, s níž je možno nakládat (článek 920 občanského zákoníku).

Žalobu na omezení daru mohou podat pouze osoby s povinným podílem, a to do 5 roků od zahájení dědického řízení nebo do 2 roků od zjištění újmy (článek 921 občanského zákoníku).

Každý nepominutelný dědic se může předem zříci práva na žalobu na omezení daru (Odkaz se otevře v novém okně.článek 929 občanského zákoníku). Zřeknutí se provádí veřejnou listinou vyhotovenou před dvěma notáři. Listinu podepisuje zvlášť a za přítomnosti pouze notářů každá ze zříkajících se osob. Listina přesně uvádí budoucí právní důsledky pro každou zříkající se osobu.

4 Pokud pořízení pro případ smrti neexistuje, kdo dědí a kolik?

Podle francouzského práva přechází při neexistenci závěti děděný majetek takto:

  • Pokud zůstavitel nemá manžela nebo manželku a zanechává po sobě děti, pozůstalost se rozdělí mezi potomky rovným dílem (Odkaz se otevře v novém okně.článek 734 a 735 občanského zákoníku).
  • Pokud je zůstavitel svobodný a bezdětný, pozůstalost se rozdělí mezi rodiče zesnulé osoby, její bratry a sestry a jejich potomky (článek 738 občanského zákoníku).
  • Pokud zůstavitel po sobě nezanechal bratra či sestru nebo jejich potomky, dědí její otec a matka každý polovinu (Odkaz se otevře v novém okně.článek 736 občanského zákoníku).
  • Pokud otec a matka zemřeli před zesnulou osobou, dědí její bratři, sestry nebo jejich potomci a vyloučeni jsou ostatní příbuzní, ať ascendenti nebo příbuzní v pobočné linii (Odkaz se otevře v novém okně.článek 737 občanského zákoníku).
  • Zanechal-li zůstavitel po sobě manželku či manžela, je před vlastním vypořádáním pozůstalosti nutné nejprve vyřídit úpravu majetkových poměrů mezi manžely. Po vyřízení majetkových poměrů se uplatní tyto zásady:
  • Zanechal-li zůstavitel po sobě manželku/manžele a děti, má manželka/manžel možnost volby. Může se rozhodnout mezi požívacím právem na veškerý stávající majetek nebo převzetím do vlastnictví čtvrtiny majetku, pokud potomci vzešli společně z obou manželů, a čtvrtiny majetku, pokud potomci nejsou jejich společnými dětmi (Odkaz se otevře v novém okně.článek 757 občanského zákoníku).
  • Zanechal-li zůstavitel po sobě manželku/manžele a ascendenty, pozůstalost připadne z poloviny manželce/manželovi, ze čtvrtiny otci a ze čtvrtiny matce. Pokud je jeden z ascendentů mrtev, připadne jeho čtvrtina manželce/manželovi (Odkaz se otevře v novém okně.článek 757-1 občanského zákoníku).
  • Neexistují-li ani ascendenti a ani potomci, připadá celá pozůstalost přeživší manželce/manželovi (Odkaz se otevře v novém okně.článek 757-2 občanského zákoníku). Odchylně od článku 757-2 občanského zákoníku připadne při neexistenci ascendentů polovina majetku, který tvoří použitelnou část dědictví, bratrům a sestrám zesnulé osoby, tzn. majetku, který zesnulá osoba získala od svých ascendentů dědictvím nebo darováním. Tento nárok se nazývá „právo na vrácení“ (Odkaz se otevře v novém okně.článek 757-3 občanského zákoníku). Veškerý ostatní majetek připadá přeživší manželce/manželovi.

Partneři registrovaného a neregistrovaného partnerství

Přeživší partner neregistrovaného ale také registrovaného partnerství nemá žádné zákonné nároky na dědictví. Může být ale příjemcem odkazů.

Registrovaný partner není považován za dědice zesnulé osoby. V souladu s článkem 763 občanského zákoníku má po smrti svého partnera pouze požívací právo na jejich společné bydliště. Dědí pouze za podmínky, že se stal dědicem ze závěti.

Při existenci potomků – ať vzešlých či nevzešlých z dotčeného páru – je možno odkázat přeživšímu partnerovi pouze dostupný podíl. Dostupný podíl se liší v závislosti na počtu dětí: třetina majetku v případě dvou dětí a čtvrtina v případě tří nebo více dětí.

Při neexistenci potomků je možno odkázat přeživšímu partnerovi nebo třetí osobě veškerý majetek, protože neexistují žádní nepominutelní dědicové. Pokud ale dosud žijí rodiče zesnulé osoby, mohou si vyžádat zpět majetek, který darovali svému zesnulému dítěti, a to až do výše čtvrtiny dědictví na žijícího rodiče.

5 Který orgán je příslušný:

5.1 v dědických věcech?

Ve věcech dědictví je ve Francii příslušný notář. V případě existence nemovitého majetku v pozůstalosti je jeho zásah povinný. Pokud v dědictví není žádný nemovitý majetek, je využití služeb notáře dobrovolné.

Notář připravuje vypořádání dědictví v úředním osvědčení a vystavuje potvrzení stvrzující přechod nemovitého majetku v důsledku smrti; provází dědice při plnění jejich daňových povinností (vyplnění a podání přiznání k dědické dani v řádných lhůtách a uhrazení dědické daně); pokud to složení majetku umožňuje a v závislosti na počtu dědiců a jejich vůli, připravuje rozdělení majetku mezi dědice a vyhotovuje osvědčení o rozdělení majetku.

V případě sporu je věcně a územně příslušný soud prvního stupně místa zahájení dědického řízení. Jedná se o výlučnou příslušnost.

5.2 k přijetí prohlášení o odmítnutí nebo přijetí dědictví?

Soud prvního stupně místa zahájení dědického řízení je příslušný přijímat prohlášení o odmítnutí nebo přijetí až do výše čistých aktiv dědictví.

Prostá přijetí dědictví nepodléhají žádným zvláštním náležitostem.

5.3 k přijetí prohlášení o odmítnutí nebo přijetí odkazu?

Soud prvního stupně místa zahájení dědického řízení je příslušný přijímat odmítnutí univerzálních odkazů a odkazů k poměrné části. Podle francouzského práva není u odkazu k určité věci nutné žádné prohlášení.

5.4 k přijetí prohlášení o odmítnutí nebo přijetí povinného dědického podílu?

Tyto možnosti francouzské právo nezná.

6 Stručný popis postupu k vypořádání dědické věci podle vnitrostátního práva, včetně vypořádání majetku a jeho rozdělení (včetně informací o tom, zda byl postup k vypořádání dědické věci zahájen soudem, nebo zda jej zahájil jiný příslušný orgán bez návrhu).

Dědické řízení začíná v posledním bydlišti zůstavitele jeho smrtí.

Ihned po smrti mohou dědici zvolit ze tří možností: bezvýhradné přijetí, přijetí až do výše čistých aktiv nebo odmítnutí dědictví.

Bezvýhradné přijetí dědictví může být výslovné nebo tacitní (nevýslovné). O tacitní přijetí se jedná v případě, kdy dědic provede úkon, ze kterého nutně vyplývá jeho záměr přijmout dědictví a který by měl právo učinit pouze jako přijímající dědic.

Přijetí dědictví až do výše čistých aktiv předpokládá učinit prohlášení u soudu prvního stupně, v jehož působnosti je zahájeno dědické řízení. Prohlášení provází nebo mu následuje soupis dědictví. Prohlášení umožňuje dědici zabránit směšování jeho osobního majetku s majetkem děděným, zachovat si vůči němu všechna práva, která měl předtím vůči majetku zesnulé osoby, a být povinen uhradit dluhy z pozůstalosti jen do výše hodnoty majetku, který přijal.

Odmítnutí dědictví není presumováno. Je oponovatelné vůči třetím stranám pouze za podmínky, že bylo zasláno nebo podáno u soudu, v jehož působnosti probíhá dědické řízení.

Lhůta pro uplatnění dědické opce je 4 měsíce. Jestliže dědic nepřijal rozhodnutí po uplynutí této doby na rozmyšlenou, může ho věřitel, spoludědic, stát nebo osoba, která by dědila na jeho místě v případě odmítnutí dědictví, donutit, aby si vybral jednu ze tří možností. V tomto případě bude mít na rozhodnutí dva měsíce, ale může požádat soudce o prodloužení lhůty. Bez odpovědi z jeho strany je považován za osobu, která dědictví přijala bezvýhradně. Pokud ale nikdo dědice nenutí k přijetí rozhodnutí, má na vyjádření lhůtu nepřesahující 10 roků, s výjimkou případu, kdy ho lze považovat za osobu, která přijala dědictví nevýslovně (tacitně).

Francouzské právo vychází ze zásady smírného vypořádání dědictví bez zásahu soudce. Zásah soudce si lze vyžádat pouze v případě neshody mezi dědici.

Většina dědictví se řeší za pomoci notáře. Zásahu notáře se lze v určitých případech vyhnout, a to například při neexistenci nemovitého majetku v pozůstalosti po zůstaviteli. Rozhodnou-li se dědicové pro notáře, mohou si ho vybrat podle vlastní volby. Nedohodnou-li se mezi sebou na notáři, může se každý z nich nechat případně zastupovat svým vlastním.

Po volbě notáře je nutno určit složení majetku zůstavitele při zohlednění úpravy majetkových poměrů zesnulé osoby, předchozích darů atd. Pro účely soupisu majetku, na který je nutno brát ohled, se notář obrátí na různé subjekty (pojišťovny, banky atd.) a požádá dědice o ohodnocení nemovitého majetku a jiných aktiv nekotovaných na burze. Někdy je také nutno vypracovat soupis movitého majetku. Do pasiv se zahrnuje přehled závazků zesnulé osoby, a to od prostých faktur, daní k uhrazení, vratných sociálních dávek, upsaných záruk až po vyrovnávací příspěvek vyplácený bývalé manželce či bývalému manželovi.

Okamžikem úmrtí a až do rozdělení majetku se dědicové stávají spoluvlastníky všech děděných aktiv. Tito spoluvlastníci nesou rovněž stejným dílem odpovědnost za pasiva. O prodeji spoluvlastněného (v ideálním spoluvlastnictví) majetku (tzv. nakládání s majetkem) se rozhoduje jednomyslně s výjimkou případů, kdy je prodej takového majetku nutný k uhrazení dluhů a závazků spoluvlastnictví. O správních úkonech lze ale rozhodnout nejméně dvou třetinovou většinou spoluvlastnických práv. Každý spoluvlastník může přijmout opatření, která jsou nutná pro zachování spoluvlastněného majetku. V případě zablokování je možný zásah soudce, aby se mohl obejít souhlas některých spoluvlastníků.

Spoluvlastnictví končí rozdělením majetku pozůstalosti. Rozdělení probíhá smírně v případě, že se příjemci dohodnou, nebo v případě neshody po soudním řízení a zásahu notáře. Rozdělení může být rovněž úplné nebo částečné, pokud některý majetek zůstane ve spoluvlastnictví (např. majetek s požívacím právem).

Poslední fáze vypořádání dědictví vyžaduje konstatování převodu majetku na jméno dědiců. Pro potvrzení skutečnosti, že se dědicové stali novými vlastníky majetku, je nutno vystavit osvědčení o vlastnictví, ať už se jedná o nemovitý majetek, podíly v korporacích, vozidla nebo movité hodnoty. V případě nemovitého majetku musí dědicové zveřejnit osvědčení o vlastnictví v rejstříku nemovitostí a v případě podílů v korporacích v obchodním rejstříku vedeném soudní kanceláří obchodního soudu.

7 Jak a kdy se člověk stane dědicem nebo odkazovníkem?

Podle francouzského práva přecházejí na dědice majetek a závazky zesnulé osoby okamžikem její smrti (čl. 724 odst. 1 občanského zákoníku).

Na některé dědice (nepominutelní dědicové a všichni zákonní dědicové (ab intestat – bez závěti)) přechází dědictví bezprostředně okamžikem smrti, ostatní musí být uvedeni v držbu, např. stát (Odkaz se otevře v novém okně.čl. 724 odst. 3). Od nabytí účinnosti zákona ze dne 3. prosince 2001 přechází majetek bezprostředně také na univerzální odkazovníky a obdarované na základě článku 724 občanského zákoníku. Tento článek odkazuje na článek 1004 v případě vydání odkazu při existenci dědiců, na článek 1006 v případě plnoprávného bezprostředního převodu při neexistenci dědice a na článek 1008 v případě podmínky uvedení v držbu.

Pokud jde o uvedení v držbu státu, jedná se o případy neexistence pokrevního dědice a ani odkazovníka. Stát tu zastupuje Správa veřejného majetku (Administration des domaines).

K převzetí dědictví se univerzální odkazovníci a odkazovníci k poměrné části musí obrátit na bezprostřední dědice. Vydání svých odkazů získají jejich prostřednictvím.

Bezvýhradné přijetí dědictví

Bezvýhradné přijetí může být výslovné nebo tacitní (nevýslovné) (Odkaz se otevře v novém okně.článek 782 občanského zákoníku).

Úkon znamenající přijetí představuje úkon, ze kterého vyplývá záměr přijmout a který nemůže učinit nikdo jiný než dědic (Odkaz se otevře v novém okně.článek 783 občanského zákoníku).

Nakládání s určitým majetkem znamená přijetí (zcizení nemovitosti nebo movitého majetku), pokud je tento majetek součástí dědictví. Správní úkony (s výjimkou úkonů dočasné správy a zajišťovacích opatření) provedené dědicem znamenají rovněž bezvýhradné přijetí dědictví.

Přijetí až do výše čistých aktiv

Dědic může prohlásit, že má v úmyslu přijmout dědictví až do výše čistých aktiv (Odkaz se otevře v novém okně.článek 787 občanského zákoníku). Dědic převezme pasiva, ale pouze do výše hodnoty majetku, který dědictvím získává. Musí v tomto smyslu učinit prohlášení a uložit jej u soudu prvního stupně, v jehož působnosti probíhá dědické řízení (Odkaz se otevře v novém okně.článek 788 občanského zákoníku).

Prohlášení musí provázet nebo mu následovat soupis děděného majetku. Soupis vypracuje notář, dražebník nebo soudní vykonavatel (Odkaz se otevře v novém okně.článek 789 občanského zákoníku).

Soupis je podán u soudu do dvou měsíců od učinění prohlášení. Bez soupisu se dědictví považuje za bezvýhradně přijaté (Odkaz se otevře v novém okně.článek 790 občanského zákoníku). Soupis musí zahrnovat všechny složky dědictví, tzn. jak aktiva, tak pasiva.

Odmítnutí dědictví

Dědictví je možno vždy odmítnout prohlášením u soudu prvního stupně, v jehož působnosti probíhá dědické řízení. Odmítnutí musí být výslovné (článek 804 občanského zákoníku).

Dědic, který odmítne, je považován za osobu, která dědicem nikdy nebyla.

Odvolání má zpětnou účinnost (Odkaz se otevře v novém okně.článek 807 občanského zákoníku).

8 Jsou dědicové odpovědní za dluhy zůstavitele? Pokud ano, za jakých podmínek?

Univerzální dědic nebo dědic k poměrné části dědictví, který přijme dědictví bezvýhradně, odpovídá neomezeně za dluhy a závazky spojené s pozůstalostí. U odkazů finančních částek nese za závazky odpovědnost pouze do výše čistého aktiva dědictví (Odkaz se otevře v novém okně.článek 785 občanského zákoníku).

V případě několika dědiců je každý z nich osobně odpovědný za dluhy a závazky dědictví připadající na jeho dědický podíl (Odkaz se otevře v novém okně.článek 873 občanského zákoníku).

Pokud se dědic rozhodl pro bezvýhradné přijetí dědictví, přebírá bez omezení všechny dluhy a závazky zesnulé osoby. Od svého dědického závazku může být ale v plné míře nebo částečně osvobozen, pokud je možné, že v době dědění o tomto pasivu nemusel vědět, a pokud by úhrada těchto dluhů vážně ohrozila jeho osobní majetek.

  • Pokud se rozhodl pro přijetí dědictví až do výše čistých aktiv, dědic přebírá odpovědnost za dluhy z dědictví pouze do výše hodnoty majetku, který přijal.
  • Pokud dědictví odmítl, dědic za dluhy žádnou odpovědnost nenese.

9 Jaké dokumenty a/nebo informace se obvykle vyžadují pro účely registrace nemovitého majetku?

Ustanovení článku 710-1 občanského zákoníku stanoví, že náležitostem pro zapsání do katastru nemovitostí vyhovují pouze listiny vystavené jako veřejné notářem, který vykonává svou činnost ve Francii, soudní rozhodnutí a veřejné listiny vystavené správním orgánem.

9.1 Je jmenování správce pozůstalosti povinné nebo povinné na vyžádání? Pokud je povinné nebo povinné na vyžádání, jaké kroky je třeba podniknout?

Francouzské právo se zásahem správce pozůstalosti nepočítá a ani jej neukládá. Správce pozůstalosti může ale zasahovat, pokud soudce rozhodne o jeho jmenování. Poskytování údajů pro rejstříky nemovitostí spadá do odpovědnosti dědiců za pomoci notáře. Je možné, aby zůstavitel před svou smrtí stanovil vykonavatele závěti, jehož pravomoci jsou vymezeny v článku 1025 a násl. občanského zákoníku.

9.2 Kdo je oprávněn vykonávat pořízení pro případ smrti zůstavitele a/nebo spravovat pozůstalost?

Vykonání pořízení pro případ smrti a správa děděného majetku spadají do odpovědnosti dědiců. V případě sporu je příslušný soud prvního stupně místa, ve kterém probíhá dědické řízení.

V tomto případě soudce pověřený řešením sporu může jmenovat správce pozůstalosti, který zastupuje všechny dědice v rámci pravomocí, které mu jsou svěřeny.

Ve francouzském právu existují ještě další typy pověření, které umožňují spravovat pozůstalost. Jedná se zejména o pověření pro případ smrti, které umožňuje zůstaviteli jmenovat za svého života správce pozůstalosti, který má za úkol spravovat nebo vyřizovat za dědice část nebo celou pozůstalost. Existuje rovněž smluvní pověření, které se řídí obecným právem, a soudní pověření, o němž se hovoří výše.

9.3 Jaké pravomoci má správce pozůstalosti?

Zákonní dědicové mají všechny pravomoci. V případě potíží nebo zablokování může být záležitost předložena soudci a může být jmenován správce pozůstalosti. V tomto případě má správce pozůstalosti za úkol provést předběžně dědické řízení z důvodu nečinnosti, neplnění nebo chyby jednoho či několika dědiců v tomto řízení. V rámci svého úkolu správce koná z hlediska dědictví pouze zajišťovací, dohlížecí a správní úkony (článek 813-4). V rámci pravomocí, které mu jsou svěřeny, zastupuje správce pozůstalosti všechny dědice při občanskoprávních a soudních úkonech (článek 813-5 občanského zákoníku).

10 Jaké dokumenty se běžně vydávají podle vnitrostátního práva v průběhu nebo na konci řízení o dědictví k prokázání statusu a práv oprávněných osob? Mají specifické důkazní účinky?

Ve francouzském právu představuje úřední osvědčení základní kámen vypořádání dědictví, které provádí notář. Dědické řízení se uzavírá rozdělením majetku. Rozdělením končí ideální spoluvlastnictví. K rozdělení může dojít smírnou (článek 835 občanského zákoníku) nebo soudní cestou (Odkaz se otevře v novém okně.článek 840 občanského zákoníku). O rozdělení majetku může požádat každý z dědiců (Odkaz se otevře v novém okně.článek 815 občanského zákoníku). Rozdělení majetku může vyvolat rovněž věřitel jednoho z ideálních spoluvlastníků (Odkaz se otevře v novém okně.článek 815-17 občanského zákoníku).

Vypořádání pozůstalosti se obvykle uvádí ve veřejné listině zvané úřední osvědčení (acte de notoriété), která se obdrží u notáře a na níž jsou uvedeni dědici zesnulé osoby a stanoveny jejich dědické podíly.

Tento dokument stanoví, kdo jsou osoby s právy na pozůstalost (dědici).

K vystavení úředního osvědčení si notář předvolá dva svědky, které mu dědicové představili. U svědků se jedná o dospělé osoby, které nejsou ve vzájemném manželském svazku a ani příbuzenském svazku se zesnulou osobou, ale dobře ji znali.

Toto osvědčení je veřejnou listinou.

Po vystavení úředního osvědčení vyhotoví notář na konci dědického řízení osvědčení o rozdělení, kterým se po dílech určí, jakým způsobem se majetek zůstavitele rozděluje mezi jeho dědice. Rovněž toto osvědčení představuje veřejnou listinou.


Za originální verzi stránky (v jazyce daného členského státu) odpovídá příslušné kontaktní místo Evropské soudní sítě. Překlad pořídily útvary Evropské komise. Je možné, že změny, které v originální verzi případně provedly orgány daného členského státu, nebyly ještě do překladů zapracovány. ESS-O ani Evropská komise neodpovídá ani neručí za informace a data, které tento dokument obsahuje či na které odkazuje. Předpisy v oblasti autorských práv členských států odpovědných za tuto stránku naleznete v právním oznámení.

Poslední aktualizace: 13/02/2017