8.Žádosti ve všech trestních věcech se obvykle řídí vnitrostátními akty a Úmluvou o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. května 2000 (dále jen úmluva o právní pomoci z roku 2000).
9.Žádosti lze předložit rovněž v občanských věcech na základě nařízení Rady EU č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (dále jen nařízení o dokazování z roku 2001).
10.Jednotné formuláře a informace o postupech jsou rovněž dostupné na webových stránkách Evropské soudní sítě v občanských a obchodních věcech (v Evropském soudním atlasu) a Evropské soudní sítě v trestních věcech.
11.Další oblast použití videokonferencí v kontextu EU lze nalézt ve směrnici Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů. V souladu s čl. 9 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice může být žadatel vyslechnut prostřednictvím videokonference. Dále čl. 9 odst. 1 nařízení (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, stanoví možnost dokazování prostřednictvím videokonference, pokud jsou k dispozici nezbytné technické prostředky. Směrnice 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech zdůrazňuje, že by v žádném případě neměla zabránit využití moderních komunikačních technologií v mediačním řízení.
12.Pro většinu členských států EU je většina z těchto nástrojů již použitelná (s určitými výhradami ze strany některých členských států, zejména ohledně výslechu obviněných osob prostřednictvím videokonference) .
Při zajišťování videokonference existují rozdíly mezi občanským či obchodním řízením na jedné straně a trestním řízením na straně druhé. Kroky, které jsou nezbytné pro provedení výslechu prostřednictvím videokonference, a rozdíly v opatřeních při jejím zajišťování jsou uvedeny v tabulce v příloze III.