1 Za jakých okolností může jeden z rodičů zákonně přemístit dítě do jiného státu bez souhlasu druhého rodiče?
Otázka, kde má dítě trvale žít, podléhá právní úpravě práva na určení místa bydliště dítěte, a je tak součástí faktické péče o dítě (§ 1631 odst. 1 německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, BGB)). Stejně jako péče o majetek dítěte spadá do oblasti rodičovské odpovědnosti podle § 1626 odst. 1 občanského zákoníku.
Pokud má rodičovskou odpovědnost, a tedy právo určit místo bydliště dítěte, pouze jeden z rodičů, nepotřebuje souhlas druhého rodiče při rozhodování o tom, kde má dítě žít, a tedy ani o tom, zda má být dítě přemístěno do jiné země.
Pokud mají oba rodiče rodičovskou odpovědnost, musí společně rozhodnout, zda má být dítě přemístěno do jiné země. Je tomu tak proto, že tato záležitost – na rozdíl například od krátké dovolené v sousední evropské zemi – je záležitostí značného významu ve smyslu první věty § 1687 odst. 1 občanského zákoníku, k níž je nutný vzájemný souhlas obou rodičů.
Rodinný soud však může na návrh přenést rodičovskou odpovědnost v určitých záležitostech, a tedy například i právo určit místo bydliště dítěte, pouze na jednoho z rodičů, viz § 1671 odst. 1 občanského zákoníku. I v tomto případě, a to i v případě společné rodičovské odpovědnosti v jiných věcech, může rodič sám a bez souhlasu druhého rodiče rozhodnout o místě pobytu dítěte, a tedy i o přemístění dítěte do jiné země.
2 Za jakých okolností je pro přemístění dítěte do jiného státu nezbytný souhlas druhého rodiče?
Souhlas druhého z rodičů s přestěhováním dítěte do zahraničí je nezbytný v případě, že rodiče sdílejí rodičovskou odpovědnost (anebo alespoň právo na rozhodnutí o místě bydliště dítěte) (viz rovněž odpověď na otázku č. 1).
3 Pokud druhý rodič nesouhlasí s přemístěním dítěte do jiného státu, třebaže je nutné, jak může být dítě do jiného státu zákonně přemístěno?
Přemístění dítěte do jiné země je zákonné, pokud rodič, který se chce s dítětem přestěhovat, může toto rozhodnutí učinit sám, například proto, že má výlučnou rodičovskou odpovědnost nebo alespoň výlučné právo určit místo bydliště dítěte (viz také odpověď na otázku č. 1).
Pokud však rodiče sdílejí rodičovskou odpovědnost, ale mají rozdílné názory na přestěhování dítěte do zahraničí a nemohou se v této věci dohodnout, mohou se každý z nich obrátit na rodinný soud, aby jim přiznal právo podle § 1628 občanského zákoníku rozhodnout o přestěhování. Soud by přitom měl dospět k takovému rozhodnutí, které bude se zřetelem k faktickým okolnostem a možnostem a oprávněným zájmům zúčastněných stran nejlépe zohledňovat blaho dítěte (§ 1697a občanského zákoníku).
Kromě toho může kterýkoli rodič, který žije odloučeně ve smyslu § 1671 odst. 1 občanského zákoníku, podat u soudu pro záležitosti rodinného práva návrh, aby výlučná rodičovská odpovědnost nebo částečná rodičovská zodpovědnost – například právo určit místo bydliště dítěte – byla přiznána výhradně jemu. Soud této žádosti vyhoví v případě, že s ní druhý z rodičů souhlasí, pokud se dítě ve věku nejméně 14 let nevysloví proti, nebo pokud lze očekávat, že (částečné) zrušení společné rodičovské zodpovědnosti a její (částečné) přiznání navrhovateli nejlépe zohledňuje blaho dítěte. Pakliže soud žádosti vyhoví, může dotyčný rodič sám rozhodnout o místě pobytu svého dítěte.
4 Vztahují se stejná pravidla na dočasné přemístění (např. o prázdninách, za účelem zdravotní péče atd.) a trvalé přemístění? Přiložte případně příslušné formuláře pro vyjádření souhlasu
Rodič, který má výlučnou rodičovskou zodpovědnost nebo výlučné právo určit místo bydliště dítěte, může své dítě vzít na krátkou dobu do zahraničí, kdykoli si to přeje.
Jsou-li však ke společné péči oprávněni oba rodiče, musejí o této otázce rozhodnout v zásadě společně (§ 1627 občanského zákoníku). Žijí-li rodiče oprávnění ke společné péči odloučeně, musejí rozhodnout společně, ať už plánovaná cesta představuje záležitost každodenního života nebo záležitost zásadního významu (§ 1687 odst. 1 bod 1 občanského zákoníku). Rodič, u něhož má dítě obvyklé bydliště, má výlučnou rozhodovací pravomoc v záležitostech každodenního života (§ 1687 odst. 1 bod 2 občanského zákoníku). Podle § 1687 odst. 1 věty čtvrté občanského zákoníku může druhý rodič, pokud s ním dítě žije se souhlasem druhého rodiče nebo na základě rozhodnutí soudu, sám rozhodovat o faktické péči o dítě, např. o tom, co smí dítě jíst nebo kdy má jít spát. Právní předpisy nespecifikují, které záležitosti mají značný význam, které jsou každodenní záležitostí a které se týkají faktické péče o dítě. Tato otázka závisí na konkrétních okolnostech případu. V zásadě jak rodič, u něhož má dítě obvyklé bydliště, tak rodič, který má právo na styk s dítětem, mohou samostatně rozhodnout o otázce dočasného pobytu v zahraničí, pokud se nejedná o cestu oblastí, které pro dítě představují zvláštní riziko, například odlehlé oblasti nebo oblasti, kde dochází k politickým nepokojům. Rodič, který má právo na styk se s dítětem, však musí o cíli cesty předem informovat rodiče, který o dítě pečuje.
Rodič, který nemá rodičovskou odpovědnost, nemá právo určit místo pobytu dítěte. Po dobu, kdy se s dítětem stýkají, jsou však v souladu s § 1687a občanského zákoníku oprávněni samostatně rozhodovat o záležitostech týkajících se faktické péče o dítě.