Úplné znění

8 As 3/2017-34

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného

a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. Š.,

zast. JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Milíčova 12, Ostrava, proti

žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí

žalované ze dne 13. 3. 2015, čj. ČOI 31327/15/O100/14/15/Ad/Št, v řízení o kasační stížnosti

žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, čj. 22 Ad 17/2015-29,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím ředitele České obchodní inspekce, inspektorátu Moravskoslezského

a Olomouckého ze dne 10. 12. 2014, čj. ČOI 134894/14/4000, byla žalobci uložena pokuta

ve výši 3 000 Kč (a povinnost nahradit náklady řízení) za správní delikt, „kterého se v postavení

prodávajícího dopustil ve smyslu § 24 odst. 7 písm. j) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele,

v rozhodném znění, tím, že dne 20. 6. 2014 ve své provozovně A. s. [správně A. s.] na adrese U H. X,

v rozporu s § 12 odst. 1 téhož zákona neinformoval v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně 2 druhů

výrobků v prodejní nabídce (tepelného čerpadla a mobilní klimatizace, ta byla zakoupena v kontrolním nákupu)

zřetelným označením výrobků cenou nebo informaci o ceně výrobků jinak vhodně nezpřístupnil“. Toto

rozhodnutí žalovaná shora specifikovaným rozhodnutím změnila ve výroku o popisu skutku tak,

že nově zní: „neinformoval v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně 1 druhu výrobku v prodejní nabídce

(mobilní klimatizace model APD-12CR (DAITSU) zakoupena v kontrolním nákupu) zřetelným označením

výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobku jinak vhodně nezpřístupnil.“ a ve výroku o trestu nahradila

slova „pokutu ve výši Kč 3.000,-, slovy: tři tisíce korun českých“ slovy „pokutu ve výši Kč 1.500,-, slovy: jeden

8 As 3/2017-35

tisíc pět set korun českých“; ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdila. Lhůtu k zaplacení uložené

pokuty a lhůtu k zaplacení paušální částky nákladů řízení žalovaná stanovila na 30 dnů od nabytí

právní moci rozhodnutí.

[2] Žalobu proti rozhodnutí žalované krajský soud zamítl.

[3] Podle krajského soudu ze správního spisu vyplynulo, že výrobek byl kontrolorovi České

obchodní inspekce nabídnut a následně řádně prodán; proto považoval za bezpředmětné, zda byl

výrobek původně určen k prodeji či nikoliv. Za situace, kdy kontrolní nákup dospěl do stádia

zaplacení kupní ceny, považoval krajský soud za nadbytečné a rozporné se smyslem a účelem

zákonné úpravy dodatečné polepení výrobku cenou, neboť spotřebitel má mít možnost seznámit

se s cenou před jednáním o koupi zboží.

II. Kasační stížnost

[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.

[5] Stěžovatel namítl, že se krajský soud nevypořádal se všemi žalobními tvrzeními

a námitkami. Krajský soud zejména nezohlednil jednání pracovníků České obchodní inspekce při

kontrolním nákupu zboží; napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

[6] Stěžovatel zopakoval skutkové okolnosti případu a jednání inspektora, který naléhal

na prodávající, aby mu prodala jedinou věc, kterou mohl v rámci kontroly zakoupit (jiná věc

se v prodejně nenacházela), označil za chování „agenta provokatéra“. Prodávající ve snaze

vyhovět zákazníkovi přivolila k prodeji a sdělila mu cenu, zákazník se však legitimoval průkazem

České obchodní inspekce a nedal jí již šanci prodej dokončit, t

8 As 3/2017-36

judikatuře mnohokráte Nejvyšší správní soud konstatoval, že má-li být soudní rozhodnutí

přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak

uvážil o skutečnostech pro věc podstatných, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti

posoudil (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by v napadeném rozhodnutí krajského soudu

absentoval některý z výše uvedených požadavků. Krajský soud přehledně popsal rozhodný

skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně, v úplnosti a srozumitelně vypořádal. Pokud

krajský soud považoval za stěžejní, že k prodeji zboží došlo, přičemž okolnosti, které prodeji

předcházely, nebyly dle jeho názoru v souzeném případě rozhodné, a pokud z této úvahy vyvodil,

že právě proto se nemusel podrobněji zabývat jednáním pracovníků České obchodní inspekce při

kontrolním nákupu, jde o argumentaci zcela přehlednou. S tou sice nemusí být stěžovatel

ztotožněn, avšak nesouhlas s ní nečiní tuto právní úvahu nesrozumitelnou či z jiného důvodu

nepřezkoumatelnou. Rozsudek krajského soudu proto nepřezkoumatelností netrpí.

[12] Stěžovatel jak v řízení před správními orgány, tak v řízení před krajským a Nejvyšším

správním soudem argumentuje tím, že výrobek, který inspektoři České obchodní inspekce při

kontrolním nákupu zakoupili, nebyl určen k prodeji. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí

následující. Podklady pro vydání rozhodnutí sice opatřuje správní orgán (§ 50 odst. 2 s. ř.)

a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez

návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu

má být povinnost uložena (§ 50 odst. 3 s. ř.), uvedené však nezbavuje účastníky řízení povinnosti

označit důkazy na podporu svých tvrzení (§ 52 s. ř.). Obdobně je označení důkazů, které žalobce

navrhuje provést k prokázání svých tvrzení, náležitostí žaloby [§ 71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].

Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 2. 2013, čj. 5 As 64/2011-66, judikoval: „(…)

i když je přestupkové řízení ovládáno mj. zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, nezbavuje to,

vzhledem k dikci § 52 správního řádu, účastníka řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení.

Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že povinnost vyplývající z § 52 správního řádu nelze vykládat v tom

smyslu, že na účastníkovi řízení leží břemeno tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných

skutečností; je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet.“

Na citovaném nic nezměnilo ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne

14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68, publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS, podle kterého „[o]bviněný

z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo)

o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy; ustanovení § 52 věta první

správního řádu se v řízení o přestupku neuplatní.“, citované totiž dopadá na situaci, kdy je obviněný

zcela pasivní.

[13] V souzeném případě stěžovatel tvrzení na svou obhajobu vznesl (tvrdil, že výrobek byl

odložen za účelem jeho expedice a montáže u zákazníka), důkazy na jeho podporu ale neoznačil.

Jako vhodný důkazní prostředek by přitom v jeho případě mohla posloužit např. písemná

objednávka nebo výslech zákazníka, který si výrobek objednal. Protože stěžovatel žádný důkazní

návrh neučinil, nemohly správní orgány z jeho osamoceného a důkazně nepodloženého tvrzení

vycházet. Správní orgány v souladu se zásadou vyšetřovací učinily vše potřebné k řádnému

zjištění skutkového stavu. Žádná z okolností provázejících kontrolní nákup přitom nesvědčila

ve prospěch zjištění, že by předmětný výrobek byl v provozovně pouze odložen a nebyl určen

k prodeji. Uvedenému nic nenasvědčovalo, ba naopak sama skutečnost, že výrobek byl

inspektorům prodán, vylučovala věrohodnost tvrzení o jeho údajném odložení za účelem

expedice a montáže u zákazníka.

[14] Za popsaných skutkových okolností se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s krajským

soudem v závěru, podle kterého ze správního spisu plyne, že výrobek byl inspektorům České

obchodní inspekce nabídnut a poté prodán. Opak ostatně neplyne ani ze stěžovatelovy

8 As 3/2017-37

argumentace. V takovém případě měl být výrobek podle § 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb.,

o cenách, označen cenou nebo měla být informace o ceně zpřístupněna formou ceníku nebo

jiným přiměřeným způsobem tak, aby měl spotřebitel možnost seznámit se s cenou před

jednáním o koupi zboží. Ústní sdělení ceny nelze považovat za dostatečné, protože, jak již dříve

judikoval Nejvyšší správní soud, „[z]ákon staví jiné vhodné zpřístupnění informace o ceně výrobku či služby

naroveň přímému označení výrobku cenou. Musí se tedy jednat o informaci ekvivalentní. Z toho důvodu musí být

podle názoru Nejvyššího správního soudu informace zásadně zpřístupněna bezprostředně (nikoliv odkazem

na zdroje, které nejsou v provozovně fyzicky přítomny), viditelně a bez nutnosti interakce spotřebitele s obsluhou

prodejce či poskytovatele služeb. Informace o ceně ubytovací služby tedy musí být přinejmenším viditelně přítomna

v provozovně, v níž je služba nabízena, aniž by spotřebitel nejprve musel projevit o službu zájem nebo učinit jiný

srovnatelný úkon.“ (rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, čj. 7 As 15/2016-23). K obdobnému závěru

dospěl i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 2. 3. 2006, čj. 11 Ca 203/2005-30, publ. pod

č. 898/2006 Sb. NSS, na který odkázal krajský soud v napadeném rozsudku.

[15] Označení výrobku cenou později než před jednáním o koupi zboží odporuje smyslu

a účelu ustanovení § 13 odst. 2 zákona o cenách. I kdyby prodávající nebyla přerušena inspektory

a prodej dokončila, včetně polepení výrobku štítkem s cenou, nezměnilo by to nic na tom,

že stěžovatel postupoval v rozporu s § 12 zákona č. 634/1992 sb., o ochraně spotřebitele,

čímž se dopustil správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. j) téhož zákona. Závěr krajského

soudu, podle kterého „za situace, kdy kontrolní nákup inspektorů ČOI došel až do stádia zaplacení kupní

ceny, poté co byl vystaven doklad o zakoupení, bylo by již nadbytečné a také v rozporu se smyslem a účelem výše

citovaných ustanovení, aby prodejce dodatečně polepil výrobek cenou, když má mít spotřebitel možnost seznámit

se s cenou před jednáním o koupi zboží“ je proto správný.

IV. Závěr a náklady řízení

[16] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,

a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle

§ 109 odst. 2 s. ř. s.

[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení

s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.

Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,

a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 31. října 2017

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu